Francouzská riviéra

 

 

Oblast Francie u Středozemního moře je označována jako Francouzská Riviéra, nebo také jako Azurové pobřeží. Tato oblast je hojně navštěvována turisty a to nejen pro své pláže a místa vhodná k rekreaci u moře, ale také pro své nepřeberné množství zajímavých míst – větších měst, jako je například Nice, nebo Cannes, či menší vesničky a městečka, jako je například Saint-Tropez, nebo Menton. Tuto oblast typickou svými křivolakými uličkami, paláci, luxusem, vůní květin a azurovým mořem ročně navštíví miliony návštěvníků. Zdejší mírné a zdraví prospěšné podnebí objevili Angličané na začátku 19. století a svými četnými návštěvami udělali z měst Nice, Cannes a Hyéres vůbec první mezinárodní střediska cestovního ruchu. Oblast zahrnuje skoro 300 km dlouhé pobřeží od Mentonu u italských hranic po Cassis nedaleko přístavu Marseille. Návštěvníci této oblasti také často zavítají do přilehlého Monaka, což je druhý nejmenší suverenní stát světa.

Níže naleznete výběr a popis vybraných středisek na Francouzské riviéře, do kterých se můžete i v rámci našich zájezdů vypravit:

Nice

Nice je hlavním střediskem Azurového pobřeží a také pátým největším městem Francie. Má přes 344 tisíc obyvatel a aglomerace přesahuje půlmilionovou hranici. Nice je celoevropsky významným turistickým střediskem, každý rok Nice navštíví přes 4 miliony turistů z celého světa. Letiště Nice je druhé největší a nejvýznamnější francouzské letiště po letišti v Paříži.

Město bylo založeno v 5. stol. př. n. l. Řeky z nedaleké Massalie (dnešní Marseille) pod jménem Nikaia (toto jméno má zřejmě svůj původ v řeckém slově nike, což znamená vítězství). O dvě století později do této oblasti vpadli Římané a založili město Cimiez, které dnes představuje nejluxusnější čtvrť Nice a dodnes, jsou zde k vidění zbytky římské architektury. V roce 813 bylo Nice vypleněno Araby. Od roku 1388 patřila Nice Savojsku a byla odtržena od Provence. V roce 1631 padla většina obyvatelstva za oběť moru, město se z této rány vzpamatovalo a časem se začalo stávat oblíbeným prázdninovým cílem šlechty. Sláva města začala vzrůstat v 18. století, kdy začali Nice hojně navštěvovat Britové (včetně královny Victorie) pro své letní i zimní pobyty a vrcholila v 19. století. V roce 1822 zde nechali vybudovat proslulou promenádu na pobřeží - Promenade des Anglais (Anglická promenáda). K připojení Nice k Francii došlo až v roce 1866 tzv. Turínskou smlouvou. Historie Nice je tedy silně ovlivněna Itálií, její vliv je vidět v architektuře, kuchyni i v jazyce – místní dialekt se nazývá Nissart a je na pomezí francouzštiny a italštiny. Místní specialitou je rybí polévka bouillabaisse.

Nice se pyšní řadou slavných rodáků, například se zde narodil Guiseppe Garibaldi, slavný italský bojovník za svobodu. Toto město také uchvátilo řadu umělců, kteří Nice rádi navštěvovali, mezi ně se řadili i Alexandre Dumas, Gustave Flaubert, Victor Hugo, George Sandová nebo malíř Henri Matisse, který zde od roku 1921 až do své smrti v roce 1954 bydlel. Ateliér, ve kterém zde pracoval, je dnes muzeum obsahující významnou sbírku jeho děl. Další malíř, který si oblíbil Nice a žil zde, byl Marc Chagall, muzeum tohoto francouzského umělce ruského původu obsahuje největší sbírku jeho děl, včetně Biblického cyklu, který obsahuje 17 obrovských obrazů, znázorňující výjevy z Bible. Tyto dvě muzea patří k nejpopulárnějším v Nice.

Nice žije bezpočtem kulturních a společenských akcí všeho druhu, největší akcí roku je však únorový dvoutýdenní masopustní karneval. Jeho počátek se datuje do 13. století, avšak značné okázalosti tato událost začala nabývat od roku 1873. Karneval se vyznačuje průvodem masek a alegorických vozů, vrcholí v masopustní úterý, kdy se symbolicky upálí král karnevalu a vypukne velkolepý ohňostroj.

Anglická promenáda je 5 kilometrů dlouhý bulvár lemovaný palmami. Promenáda je pojmenována po usedlících z Anglie, kteří zaplatili její výstavbu. Promenáda probíhá podél veřejných i soukromých pláží. Dnes za pěší promenádou následuje silnice, lemovaná luxusními hotely, bary, restauracemi, galeriemi a prestižními obchody. Zhruba v polovině promenády stojí Hotel Negresco, který patří ke skvostným stavbám ve městě. Tento velkolepý hotel vybudovaný ve stylu bell époque pro rumunského hoteliéra a manažera kasina Henri Negresca byl postaven v letech 1906 – 1912. Chloubou tohoto hotelu jsou dva sály – Salon Ludvíka XIV. a Královský salon, na jehož konstrukci se podílel i Gustave Eiffel. Královský salon je zdoben listem z 24karátového zlata a pyšní se největším kobercem, který byl vyroben v dílně Savonnerie. Tamní lustr je jeden ze dvou exemplářů, který si nechal vyrobit car Mikuláš II. v Baccaratu. Chloubou hotelu je Chantecler Restaurant, který má pověst jedné z nejlepších restaurací v Evropě.

Staré město s operou, několika tržišti, obchody a restauracemi, bylo po několik desetiletí zanedbáváno a téměř se změnilo v chudinskou čtvrť. Dnes však opět pulzuje životem, úzké uličky staré domy postavené v italském stylu doplňují typickou jižní atmosféru, která okouzluje návštěvníky. Místní opera Theatre Municipal, byla po požáru v roce 1881 přestavěna ve stylu Pařížské opery. Za operou začíná široká třída Cours Saleya, ne které se koná květinový trh, s vyjímkou pondělí, kdy se zde prodávají starožitnosti. Asi uprostřed se otevírá náměstí Pierre Gautier, kterému dominuje obrovský Palais des Ducs de Savoie, dnes známý jako Palais de la Prefecture. Tento palác byl postaven v roce 1559 pro savojskou dynastii. Na protější straně náměstí stojí Chapelle de la Miséricorde, proslulá svým nádherným barokním interiérem. Na centrálním náměstí Place Rosssetti stojí barokní Cathedrale Ste-Reparate, která byla postavena v letech 1650 – 1680. Tato katedrála je zasvěcena mučednici a patronce města Nice, Sv. Reparatě, která zemřela ve svých čtrnácti letech ve 14. století ve Svaté zemi. Do Nice ji dle legendy přivezli andělé na lodi zdobené květinami. Nejpůsobivější stavbou staré čtvrti je Palais Lascaris, který byl postaven na způsob janovského paláce v roce 1648 jako městská rezidence šlechtického rodu. Palác se štukovou výzdobou vyniká bohatými dřevěnými doplňky, vzácnými vlámskými tapisériemi, krásnou nástropní malbou, neobyčejnou fasádou a monumentálním mramorovým schodištěm. Centrem čilého obchodního ruchu je Place St. -Francois, kde se každý den s vyjímkou pondělí koná rybí trh.

Nad Starým Městem se tyčí vrcholek Le Chateau, měřící 92 metrů. Do roku 1706 zde stála středověká pevnost, která však byla vyhozena do povětří v roce 1706. Na vrcholek se návštěvníci mohou dostat pěšky po schodech, nebo je k dispozici výtah z Quai des Etats-Unis. Plošina na vršku je krásným místem pro odpočinek s vyhlídkou na pestrobarevný přístav a na záliv Baie des Anglais. Je zde park s exotickými piniemi a kaktusy, také uměle vytvořené vodopády a pozorným návštěvníkům neujdou bílé kameny, jež jsou pozůstatky románské baziliky.


Menton

Toto nejteplejší město Francouzské riviéry je jen cca 2km vzdálené od hranic s Itálií. Prosperujícím letoviskem se Menton stal poté, co se v něm usídlil Lord Brougham, kterému se zdálo, že zde našel vhodné místo na trávení zimy. Dodnes je Menton oblíbený sídlem starších Britů. Díky své poloze je zde slyšet často italština a mnoho restaurací i vaří severoitalskou kuchyni.

Známým obyvatelem města je mnohostranný umělec Jean Cocteau, který zde osobně založil muzeum svého díla, které je dodnes hojně navštěvováno. Cocteau také svými malbami vyzdobil v místní radnici Svatební síň.

Místní městská tržnice je proslulá nabídkou čerstvých humrů, ryb a raků, ale také zeleniny a ovoce – obzvláště citrusů – Menton se pěstováním citrusů a hlavně citronů proslavil. To je také důvodem, proč se zde každoročně koná Festival citrusů – po karnevalu v Nice druhá největší slavnost na riviéře. Během třítýdenního festivalu přijíždí do Mentonu na 200 000 návštěvníků a obdivují alegorické vozy a zahrady ozdobené citrony a pomeranči. Jako místní specialitu ochutnejte „tarte au citron mentonnais“, což je vynikající koláč.

Staré město je postavené převážně v italském stylu a rozhodně stojí za procházku. Kostel St. Michel – Archange, je největším barokním chrámem v celé jižní Francii. V interiéru Vás zaujme dřevěná socha patrona města – Sv. Michala a oltářní obraz, zobrazující světice, v jehož pozadí je namalována monacká skála.


Grasse

Grasse je město známé pro výrobu parfémů. K tomuto odvětví se však město dostalo náhodou. Ve středověku bylo totiž Grasse malou republikou, s kožedělní tradicí – vyráběly se zde kožené rukavice. V 16. století se Kateřina Medicejská dozvěděla o zdejším podnebí, velmi vhodném pro pěstování květin, a jelikož nenáviděla pach z kožených rukaviček, vyslovila přání využít vůni květin pro odstranění tohoto pachu. Když se rukavice začali parfemovat, výrobci destilovali vonné esence. A tímto způsobem původně z vedlejšího odvětví, se brzy stal výhodný obchod, když o voňavky velmi brzy po šlechtě, začali mít zájem i bohatí měšťané. V Grasse je pět známých výrobců voňavek a tři z nich nabízejí exkurze do svých výroben – Fragonard, Molinard a Galimard. Ve městě je také Mezinárodní muzeum parfumerie.

Ve starém městě se nachází také několik dalších muzeí – Muzeum umění a historie Provence, které sídlí v elegantním paláci z 18. století, Námořní muzeum, nebo Villa Fragonard, což je muzeum vystavující obrazy malíře Jeana-Honoré Fragonarda, který zde žil a po kterém zakladatelé parfumerie Fragonard pojmenovali svůj podnik. V samém centru města stojí románská katedrála Notre-Dame-du-Puy, která byla postavena ve 12. až 13. století a později v 17. století prošla přestavbou. V interiéru katedrály jsou k vidění raná díla Rubense a také Jeana-Honoré Fragonarda.

Monaco

Monacké knížectví je se svou rozlohou 1, 95 km² druhým nejmenším suverénním státem na světě. Dělí se na čtyři obvody: Monaco-Ville, ležící na skalnatém výběžku vystupujícím daleko do moře, Monte Carlo, slavné svým kasinem, La Condamine, přístavní a obchodní čtvrť a Fontvieille, průmyslová čtvrť na západním okraji území. Pouze 5 000 z 30 000 obyvatel jsou Monačané, zbylou část tvoří Francouzi, Italové a další. Se svou hustotou zalidnění se Monako řadí na 2. místo na světě.

První osady na území Monaka založili již Féničané, pak byla tato oblast v držení Řecka, Kartága a Říma. Roku 1215 tu založili pevnost Janované, o kterou se svářili rodiny Guelfů a Ghibelilinů, až nakonec v roce 1297 zvítězili Guelfové, které vedl Francois Grimaldi. Ten dle legendy oklamal stráž pevnosti tím, že se převlékl za františkánského mnicha a v momentě, kdy mu byly otevřeny vrata, vykřikl znamení pro svůj oddíl ozbrojenců, kteří po krátkém boji pevnost ovládli. Tak se stali Grimaldiové vládci Monaka. Později vláda Monaka přecházela na různé linie rodu Grimaldi, až přešla na jiné rody, které ovšem dále používaly a používají jméno staré dynastie Grimaldi. Nezávislost Monaka byla uznána poprvé francouzským králem Karlem VIII. v roce 1489. Během francouzské revoluce byla vládnoucí rodina uvězněna, ale v roce 1814 se Grimaldiové vrátili po podpisu Pařížské smlouvy. V roce 1911 byla absolutní monarchie změněna na konstituční monarchii, kterou v roce 1962 reformoval kníže Rainer. Ten také území rozšířil o 20 procent a se svou ženou Grace Kelly se zasloužil o popularitu státu a trvalý zájem médií. Po smrti prince Rainera nastoupil na trůn v roce 2005 jeho syn Albert II., který vládne dosud. Příliv milionářů do Monaka nastal po otevření kasina kolem poloviny 19. století. Dnes se podíl kasina na státních příjmech snížil na 4 procenta, hlavní část zisku přináší státu celoroční cestovní ruch, důležité je také bankovnictví, pojišťovnictví a chemický průmysl. K cestovnímu ruchu přispívá závod Formule 1 „Velká cena Monaka“, který se zde každoročně koná poslední týden v květnu. V Monaku se nevybírají přímé daně, pouze Francouzi podléhají francouzským daňovým předpisům. S Francií je Monako spojeno hospodářskou, měnovou a celní unií. Na hranicích Monaka neprobíhají kontroly.

Nejzápadnější a nejmladší částí Monaka je Fontvieille. V místním komerčním centru se nachází tři muzea: Muzeum známek a mincí, představující čtyři staletí monackého mincovnictví, Muzeum starých vozů, která zahrnuje sbírku knížete Rianera a Námořní muzeum, kde je k vidění sbírka Rainerových modelů starých lodí. Na nejzazším západním kopci městského skaliska se rozkládá Zoologická zahrada s exotickou zvěřenou a krásnými výhledy na moře a mys d´Ail. Nad touto čtvrtí se také nachází Botanická zahrada - Jardin Exotique, která se pyšní velkým množstvím tropických, subtropických a pouštních rostlin, hlavně kaktusů a sukulentů. Celá čtvrť Fontvieille je plná zeleně, Unikátem je růžová zahrada kněžny, ve které roste přes 4 000 růžových keřů ve 200 odrůdách. Moderní a luxusní stadión Stade Luis II. byl otevřen v roce 1985. Konají se zde mezinárodní sportovní soutěže a své zápasy tu hraje monacký fotbalový tým AS Monaco, který se účastní nejvyšší francouzské fotbalové ligy.

Monaco-Ville je nejstarší částí knížectví. Soustřeďuje se kolem Knížecího paláce na skalnatém výběžku a mezi místními je část nazývána „Le Rocher“ – skála. Tato část se může pochlubit malebným Starým městem s křivolakými uličkami. Nachází se zde turisty vyhledávané objekty, jako je Knížecí palác, katedrála a Oceánografické muzeum. Knížecí palác stojí na místě janovské pevnosti ze 13. století. Rodina Grimaldiů sice v paláci přebývá, ale od června do října turistům umožňuje prohlídky svého sídla, jejichž součástí je návštěva velkolepého nádvoří ze 17. století s mramorovým schodištěm a zdobeným ochozem. Turisté také mohou navštívit nádherné komnaty paláce, plných cenného nábytku a obrazů od van Loa, Brueghela a Tiziana. Před palácem se po celý rok každý den v 11:55 koná barvité střídání stráží za doprovodu vojenské hudby. Nedaleko od paláce se nachází monacká katedrála Neposkvrněné Panny Marie, stojící na původním místě kostela Sv. Mikuláše ze 14. století.. Katedrála postavená v románsko-byzantském stylu pochází z 19. století, vysvěcena byla v roce 1884. Stavební materiál se čerpal z masívu La Turbie. V katedrále jsou hrobky dynastie Grimaldiů, včetně Rainera II. a jeho ženy Grace, jejíž hrob je umístěn za oltářem a vždy je pokryt čerstvými květinami. V pravé příční lodi katedrály se nachází zajímavé retabulum, které vytvořil Loius Bréa. Další zajímavostí je biskupský trůn z bílého mramoru z Carrary. Od katedrály lze po třídě Saint-Martin dojít k Oceánografickému muzeu. Muzeum založil v roce 1910 kníže Albert I., který podstatnou část svého života strávil na moři. Muzeum spravoval až do své smrti známý průzkumník podmořského života Jacques-Yves Cousteau. V devadesáti akváriích plave tisíce druhů ryb, dále želvy, lvouni a korálnatci, nachází se zde také žraločí laguna.

Mezi Monaco-Ville a Monte Carlem se rozkládá obchodní čtvrť La Condamine. Pro tuto část Monaka jsou typické výškové budovy a rozlehlý přístav, ve kterém po celý rok kotví luxusní jachty. La Condamine působí nejcivilnějším dojmem, nachází se zde mnoho obyčejných obchodů, městská tržnice a vlakové nádraží. Z památek vyniká Kostel Sv. Devoty, patronky Monaka a knížecí rodiny. Dle legendy byla Devota křesťankou, která chtěla šířit víru v Monaku, byla však zabita a její těla připlulo v loďce do Monaka. Na její počest se každoročně 26. ledna za soumraku za účasti knížecí rodiny spálí před kostelem loďka.

Nejluxusnější čtvrtí je Monte Carlo, jehož dominantou je majestátní kasino. Tento podnik nechal postavit kníže Karel III., aby do knížectví nalákal bohaté lidi a zvýšil tak prosperitu své země. Jeho plán fungoval, pět let po otevření kasina byly v Monaku zrušeny daně. Grand Casino ve stylu Belle Époque vybudoval v roce 1878 Charles Garnier, autor pařížské opery. Budova má dvě věže, zajímavé vstupní schodiště, hrací sály, které se dělí na tzv. soukromé a evropské. Je důležité dbát zde na určité pravidla, včetně správného oblečení. Interiéry kasina jsou rokokově vyzdobeny freskami, basreliéfy, zrcadly a pozlaceným mahagonovým obložením. Budova kasina je spojena s budovou opery, jejíž interiér je také honosně vyzdoben. Již sto let se v ní konají koncerty, operní a baletní představení na světové úrovni. Nad podzemním parkovištěm jsou rozlehlé parky, doplněné honosnými fontánami. Před kasinem se rozléhá palmami lemované Place du Casino, na kterém najdeme kromě dalších kasin také luxusní palácové hotely, z nichž nejznámější je Hotel de Paris. Mezi mořem a kasinem stojí moderní budova Kongresového centra, k vidění je tu například mozaika od Vasarélyho Nebe, moře, země. Další zajímavou budovou v této čtvrti je vila Sauber, ve které sídlí Národní muzeum panenek a automatů, architektem je opět Charles Garnier. Monte Carlo se také pyšní honosnými zahradami, které se rozléhají za kasinem, přímo nad tunelem, kterým vede trasa závodu Formule 1. Jednou ze zahrad je Japonská zahrada, jejíž autorem je japonský architekt Ysuo Beppu. Vybudování této zahrady bylo snem kněžny Grace, bohužel se splnil až po její smrti. Nedaleko se nachází kostel Sv. Karla s třicetimetrovou zvonicí, jehož hlavní loď zdobí lustr, který byl původně umístěn ve zbrojnici Knížecího paláce.

 

Antibes

Antibes je středomořské rybářské město, které se může pochlubit největším jachtařským přístavem (má asi tisíc můstků), plážemi, malebným starým městem s butiky, kavárnami, restauracemi a typickým krytým provensálským trhem. Říká se, že Antibes je jedním z mála míst Azurového pobřeží, které dosud neztratilo svou duši. Turistům nabízí jak kulturní skvosty, tak spoustu zábavních parků a sportovního vyžití. Antibes je centrem turistů také díky své výhodné poloze mezi městy Nice a Cannes. Na mysu Cap d´Antibes, byl poprvé použit výraz „letní sezóna“.

Francouzští králové si byli vědomi nutnosti ochrany města před Savojskem a v 16. století nechali vybudovat pevnost Fort Carré, která byla dokončena v roce 1710 Vaubanem (hlavním vojenským inženýrem Ludvíka XIV.) spolu s opevněním celého města. Hradby se táhnou dodnes kolem přístavu. Impozantní čtvercová pevnost Fort Carré je to první, co spatří oko návštěvníka blížícího se k Antibes. V roce 1794 po pádu Robespierra byl v pevnosti týden vězněn Napoleon Bonaparte, který v té době v Antibes obýval, protože zde prováděl dohled nad opevňovacími pracemi na pobřeží. Po připojení Nice k Francii v roce 1860 ztratila pevnost svou strategickou úlohu a v roce 1914 se v ní vybudovali vojenské kasárny. V roce 1938 byla klasifikována jako historická památka. Za druhé světové války v letech 1940 až 1943 pevnost sloužila jako tranzitní tábor pro koncentrační tábory. Po válce pevnost až do roku 1967 sloužila jako vojenská kasárna. Město Antibes pevnost koupilo v roce 1997 za účelem udělat z ní sportovní cenrum pro mládež.

Další dominantou města Antibes je Chateau Grimaldi, bělostný hrad s románskou věží. Byl vybudován jako sídelní hrad monackého knížete Grimaldiho ve 12. století a přestavěn v 16. století. Z původní doby se dochovala románská věž. Roku 1946 byl prostor hradu nabídnut jako ateliér Pablovi Picassovi. Picasso zde strávil několik umělecky velice plodných měsíců. Když se odsud odstěhoval, zanechal zde většinu děl, které zde vytvořil: 24 obrazů, 80 keramických výrobků, 44 kreseb, 32 litogafií, 11 olejových maleb na papíře, 5 tapisérií a 2 sochy. Je to jedna z největších Picassových sbírek na světě a Musée Picaso, které zde dnes sídlí je prvním muzeem, nesoucí jeho jméno. Picasso byl době svého pobytu zde čerstvě zamilován do své budoucí ženy Francoise Gilotové a možná proto je nejčastějším motivem děl krása a bezstarostnost středomořského pobřeží. Vrcholem celé výstavy je „La Joie de Vivre“ (Radost ze života), obraz o rozměrech 1,2 x 2,4 metrů. Znázorňuje tančící ženu (pravděpodobně Francoise), v obklopení kentaurů, hrajících na flétny a tančících faunů.

Vedle Chateau Grimaldi stojí původně románská katedrála Neposkvrněného početí Panny Marie. Chór a apsida se dochovali původní, ale hlavní loď a fasáda jsou plody baroka. V jižní příčné lodi se nachází skvostný oltářní obraz Růžencové madony, jehož autorství se přisuzuje Luisi Bréovi.

V Cap d´Antibes se nachází Musée Naval et Napoléonien (Námořní a Napoleonské muzeum), ve kterém lze spatřit předměty z Napoleonova osobního vlastnictví (klobouky, podepsané rozkazy). Muzeum se věnuje hlavně triumfálnímu vylodění z Elby, kdy Napoleon uprchl z vězení na ostrově Elba a 1. března 1815 se vylodil v místním zálivu Golfe-Juan. Město Antibes si připomíná každý rok toto vylodění předvedením jeho rekonstrukce.

Na východním předměstí Antibes se nachází pět velkých zábavních parků. Jedním z nich je mořská zoo Marineland, která byla založena v roce 1970 Rolandem de la Poype. Tento park je jediným v pevninské Evropě, který chová kosatky dravé. Návštěvníci zde mohou dále vidět delfíny, žraloky, karety, tuleně, lachtany a tučňáky. Mimo mořské živočichy jsou zde k vidění také orli a lední medvědi. Ročně navštíví Marineland přes 1,2 milionu návštěvníků. Další zábavní parky v této oblasti jsou vodní park Aqua-splash, minigolfové hřiště Adventure Golf, Le Petite Farme – selský statek s atrakcemi a Antibesland, pouťový areál s adrenalinovými atrakcemi.

Cannes

Cannes je městem s více jak 72 tisíci obyvateli. Největším zážitkem je procházka na promenádě La Croisette, která patří mezi nejkrásnější francouzské bulváry. Pompézní Intercontinetal Carlton Hotel postavil na promenádě architekt Charles Dalmas. Nejstarší čtvrť zvaná Le Suquet se rozkládá na kopci, stojí zde kostel Notre-Dame d´Espérance, cisteriácká Kaple Sv. Anny a hrad, který postavili v 11. a 12. století mniši z Lérins. Z vrchu je krásný výhled na Starý přístav. Na východní straně města se nachází barokní kaple Chapelle Bellini a ortodoxní kostel Archanděla Michaela.

Ze starého přístavu je možné se vydat lodí na ostrovy Iles de Lérins, které jsou známé především kvůli „Muži se železnou maskou“, který byl vězněn ve zdejší královské pevnosti na ostrově Sv. Margarity, plavba trvá přibližně 15 minut.

Hlavní kulturní událostí v Cannes je světově proslulý květnový Filmový festival, dějištěm festivalu je Palais des Festivals – Festivalový palác, který byl postaven v roce 1982. Během roku se v něm koná více než 50 festivalů, veletrhů a kongresů. V budově Festivalového paláce je také kasino a noční klub. Venku před palácem je k vidění chodník slávy s otisky rukou filmových hvězd.

Saint Tropez

Jméno dostalo město dle legendy po římském křesťanovi Torpesovi, který byl umučen v roce 68 př. n. l. v Pise. Jeho bezhlavé tělo spolu se psem a kohoutem bylo puštěno na volné moře v člunu, který připlul na místo dnešního přístavu. Město bylo několikrát zpustošeno Saracény (ale bylo obnoveno janovskými šlechtici) a později za 2. sv. války také Němci. V roce 1637 odrazilo útok španělské flotily, což se dodnes tradičně oslavuje v květnu slavností zvanou Bravade.

Saint-Tropez bylo obyčejným rybářským městečkem, do té doby, než si ho oblíbili umělci a později i vyšší vrstvy a stalo se jedním z nejnavštěvovanějších přímořských letovisek v Evropě. První umělec, který si povšiml kouzla tohoto města, byl francouzský spisovatel Guy de Maupassant v 80. letech 19. století. Brzy po Maupassantově návštěvě plul podél pobřeží neoimpresionista Paul Signac a musel zde zakotvit, kvůli špatnému počasí, toto místo si zamiloval a koupil zde dům, kam později zval své přátele. Mezi prvními návštěvníky byli například Matisse, Bonnard, Dufy a Seurat. Díla těchto a dalších malířů jsou k vidění v Musée de l´Annonciade. Před vypuknutím 1. sv. války se již město stalo oblíbeným útočištěm bohémů. V roce 1956 sem přijel režisér Roger Vadim natočit film „A Bůh stvořil ženu“, v hlavní roli s jeho manželkou Brigitte Bardotte. Tímto byla odstartována sláva Saint-Tropez jako města celebrit, nočního života a slunečných pláží. V tomto městě se také natáčela série komedií o četníkovi ze Saint-Tropez s Luisem de Funesem v hlavní roli. Četnická stanice z filmu zde stále stojí, ačkoliv již není v provozu a přitahuje davy turistů.

Vieux Port - starý přístav je jednou z hlavních turistických atrakcí města, dnes je přeplněn luxusními jachtami, lemován kavárnami, restauracemi a stánky s obrazy. Z přístavu vedou úzké uličky plné bister a butiků až k citadele z 16. století, která vévodí městu. Nachází se v ní Musée Naval – námořní muzeum.

Saint-Tropez je proslulé svými plážemi. Nejblíže k městu jsou pláže Plage des Graniers a Bouillabaise. Za nimi se táhnou pláže po 9,5 kilometrů dlouhé zátoce Baie des Canebiers s vinohrady v pozadí. Nejznámější pláže jsou Les Salins, Plage de Tahiti, kterou navštěvují celebrity, Pampelonne a Key West. Pláže jsou typické bělostným jemným pískem a čistou azurovou vodou.

Port Grimaud

Toto turistické městečko na vodě ve stylu Benátek bylo vystaveno dle návrhu architekta Françoise Spoerryhov 60. letech 20. století. Jedná se tedy o umělé město vystavené za účelem turismu, na poloostrovech a ostrůvcích, jehož zařízení využívá nejvyspělejší techniky a jehož vhled nám přitom připomíná tradiční provensálskou vesnici a přístav. V roce 2002 Port Grimaud získal ocenění jako „Historická památka 20. století“. Přístav má skvělou polohu – jen cca 4km od Saint-Tropez.